A protože už to ví snad kdekdo, zásobují se lékárny, ale i zdravotnická zařízení. Všude musí být, nebo by alespoň měl, dostatek toho, co lidské tělo v nemoci potřebuje a není schopno si to samo vyrobit.
Je jasné, že celá ta cesta začne někde u některého z lékařů a je jedno zda je to lékař praktický nebo jakýkoli specialista. Prostě v něj má pacient důvěru, nebo ji mít musí a jde ke němu na vyšetření. Lékař mu vyjmenuje seznam léků a pacient nakluše do lékárny, aby si je zakoupil. Dnes již ani lékaře vlastně není třeba, pokud víme, co si máme obstarat, jdeme již do lékárny bez něj. Že je to riziko, to už nějak nebereme v potaz. Lékaři lze také zavolat a on pošle na váš mobil tak zvaný e-recept a vy v lékárně řeknete jen jeho číslo, popřípadě vytáhnete občanský průkaz a lékárna vám vydá potřebné věci. Pokud je ovšem má. A to je přesně to jádro pudla.
Každá lékárna si musí léky objednávat sama. Tedy, abychom byli zcela přesní, úplně ona sama ne, neb to neumí. Ale umí to lidé, kteří v ní pracují a ti by se měli starat, aby byly kýžené léky k mání.
Takže zaměstnanec, který ví, co a jak by měl umět odhadnou co bude potřeba. Není to jen jednoduché sčítání a odečítání krabiček s léky, kterých je kolik a pak jejich objednání. Lékárník k tomu určený musí umět také předvídat.
On pak kontaktuje někoho, kdo léky přiveze, respektive zajistí odkudkoli. Ten někdo je distributor léků a musí si umět poradit v každé situaci. A musí být také dostatečně rychlý. Pokud přiveze lék za dva měsíce, nemá pro lékárnu moc velký význam a ta si jistě bude hledat nového dodavatele.
Distributoři léčiv v ČR to moc dobře vědí a podle toho se i chovají. A také pracují. Mají tedy styky, vědí, kam se obrátit a znají spousty výrobců jednotlivých věciček. Jedině oni jsou schopni rychle dodat lékárnám nebo jiným zařízením potřebné léky, a proto budiž neustále chváleni.